Pohled Vesper

Atmosféra ve třídě klesla na bod mrazu v mrtvém, dusivém tichu. Paní Pritchettová stála zkoprnělá v přední části místnosti a zírala na mě, jako by mi narostla druhá hlava. Svírala červenou známkovací propisku tak silně, až jí zbělely klouby. Očividně čekala, že se přehraje starý scénář. Očekávala, že se ta známá, ubohá verze Lyry složí, začne brečet a zoufale prosit o odpuštění.

Ale já už jsem nebyla ta zlomená dívka. Byla jsem reinkarnovaná Alfa a právě teď jsem plánovala svůj další krok.

Mysl mi pádila a hodnotila vážná fyzická omezení tohoto slabého patnáctiletého těla Omegy. Ruce jsem měla tenké a křehké. Tep mi bušil v krku s králičí rychlostí. Postrádala jsem svalovou hustotu a kostní hmotu. Zoufale jsem potřebovala čas, abych pochopila sociální mechanismy tohoto nového světa, do kterého jsem byla vržena. Potřebovala jsem zmapovat hierarchii smečky. A to jsem nemohla udělat z křesla v nějaké ředitelně.

"Co jste mi to právě řekla?" Pritchettové hlas vyšel staženě a napjatě a rozbil to těžké ticho.

Udržela jsem svůj strnulý postoj, tón jsem měla plochý a nevzrušený. "Řekla jsem, že nikam nejdu."

Zamrkala. Ústa se jí otevřela, zavřela a zase otevřela. "Vy... vy jste právě napadla jiného studenta!"

"Ne. Nenapadla."

"Viděla jsem vás!" Její hlas vyletěl do výšky a odrazil se od tvárnicových zdí. "Popadla jste Landona! Zvedla jste ho ze země!"

Nenuceně jsem přesunula pohled na Landona. Seděl o pár lavic dál a třel si krk. Nevypadal zraněně. Vypadal jen v šoku.

"Je v pořádku," konstatovala jsem a hladce deeskalovala její divokou narativu. "Nemá na sobě ani škrábnutí."

"To je vedlejší! Vztáhla jste ruku na jiného studenta výhružným způsobem!"

Zachovala jsem prázdný výraz. "S hrůzou jsem se probudila z hrozné noční můry. Reagovala jsem z čistého instinktu. Landon se ke mně po mém probuzení příliš přiblížil. To je vše. Bylo to pouhé nedorozumění."

Z řad lavic kolem nás propukl šepot.

*Ona fakt odmlouvala Pritchettce?*

*Kámo, to je šílený.*

*Někdo tu dneska dostane vyhazov.*

Pritchettové tvář zalila rozzlobená, flekatá červená barva. "Lyro Valenová, vašeho vzdoru už mám plné zuby. Vy fyzicky napadáte studenty a vyhrožujete učitelům?"

"Nevyhrožovala jsem vám. Dala jsem vám radu."

Spadla jí čelist. Rozzuřená touto nehoráznou drzostí se otočila na podpatku. "Opovažte se hnout. Jdu pro pana Garrisona."

Vyřítila se z místnosti. Těžké dřevěné dveře se za ní zabouchly a zanechaly studenty v tichém šoku.

Sedla jsem si zpátky na svou plastovou židli. Landon si vedle mě nervózně odtáhl lavici, kovové nohy drsně zaskřípaly o lino na podlaze.

"Lyro, co to sakra děláš?" zašeptal a oči měl rozšířené nevěřícností. "Právě jsi to všechno ještě zhoršila."

Ignorovala jsem ho. Sáhla jsem do svého vybledlého batohu, vytáhla učebnici algebry a otevřela ji. Potřebovala jsem změřit své kognitivní funkce. Rovnice na stránce na mě vyskočily, povědomé a jednoduché. Můj mozek zpracovával matematiku automaticky. Má mysl byla ostrá, i když tohle tělo Omegy bylo křehké. Potřebovala jsem jen přijít na to, jak tu funguje hierarchie. Kdo má moc. Kdo se podřizuje.

A musela jsem to zvládnout, aniž bych někoho zabila.

O chvíli později se dveře znovu rozletěly. Pritchettová se vrátila a přivedla s sebou posily.

Do třídy nakráčel pan Garrison. Byl to učitel se silným krkem, stavěný jako pevná cihlová zeď. Kolem krku měl stříbrnou píšťalku a na sobě přiléhavou polokošili Rosethorn Vanguards, která se mu napínala přes hrudník. Jediným pohledem přelétl místnost a okamžitě se pokusil uplatnit svou dominanci.

"Pane Garrisone," vydechla Pritchettová a namířila na mě třesoucí se prst. "Tohle je ta studentka."

Garrison se na mě zamračil. Pak se podíval na Landona, který se prakticky tiskl ke zdi, aby si udržel odstup.

"Takže ty jsi ta, co tu dělá problémy," prohlásil Garrison. Těžký příkaz, ne otázka.

Zavřela jsem učebnici matematiky. "Žádné problémy tu nejsou."

"Paní Pritchettová říká, že jsi napadla jiného studenta. Pak jsi odmítla jít do ředitelny a vyhrožovala jí."

"Nikoho jsem nenapadla. A nikomu jsem nevyhrožovala."

Garrison si zkřížil své masivní paže. "Tak proč Landon sedí dva metry od tebe?"

Opětovala jsem jeho agresivní pohled. "Zeptejte se ho."

Každá hlava v místnosti se otočila k Landonovi. Chlapec naprázdno polkl a pod tím intenzivním zkoumáním se viditelně třásl.

"No..." začal Landon nervózně a promluvil na mou obranu. "Popadla mě, to jo. Ale já ji tak trochu vylekal. Spala, já s ní zatřásl za rameno a ona prostě... zareagovala." Podíval se na Garrisona. "Bylo to jen nedorozumění."

Přestože oběť vzala své obvinění zpět přímo před jeho očima, Garrison se tvrdošíjně odmítal té věci vzdát. Chtěl ten vzdor potrestat. Chtěl podřízenost.

"Dobře, to by stačilo," štěkl Garrison a zvedl tlustou ruku. "Lyro, půjdeš se mnou do kanceláře. Hned."

"Ne."

Zůstala jsem sedět a uzamkla svůj pohled s tím impozantním mužem. Hlas jsem měla klidný.

Garrison přimhouřil oči a udělal krok blíž. "Prosím?"

"Mám v úmyslu sedět na téhle židli a dokončit vyučovací hodinu."

"Takhle to nefunguje."

"Tak mi prosím vysvětlete, jak to funguje." Opřela jsem se dozadu a poukázala na zjevné pokrytectví celé situace. "Protože z mého pohledu je třída paní Pritchettové už teď katastrofa. Polovina studentů si tu otevřeně hraje na telefonech. Ten kluk vzadu spí. Nikdo nedává pozor. Já tu sedím a snáším neustálé urážky, aniž by jediný učitel zasáhl. Ale jakmile dojde k jednomu incidentu s mojí účastí, najednou je to obrovská, neodpustitelná krize?"

Kluk ve třetí řadě tlumeně frkl a předstíral zakašlání.

Pritchettová zbledla. Garrisonova tvář potemněla zuřivostí. Moje chladná logika a nedostatek strachu ho rozzuřily.

"To stačí," zavrčel Garrison. "Jdeš se mnou. Právě teď."

"Ne."

"To nebyla prosba."

"Já vím. Ale stejně nikam nejdu. Jestli se mnou chce pan ředitel mluvit, může sem sejít sám."

Garrison ztratil nervy. Jeho autoritativní slova se mnou nepohnula, tak se rozhodl použít sílu.

Těžce vykročil vpřed. "Vstaň."

"Ne."

Další krok. Tyčil se nad mou lavicí. "Znovu už tě žádat nebudu."

"To je dobře. Protože moje odpověď se nezmění."

Fyzicky po mně chňapl. Jeho tlustá ruka se natáhla, aby mě chytila za paži.

"Nesahejte na mě." Můj hlas klesl do mrtvého, mrazivě chladného varování. Byl to přesně ten samý tón, který jsem ve svém minulém životě používala na vzpurné vlky.

Garrison to varování arogantně ignoroval. Jeho tlusté prsty se agresivně sevřely kolem látky mého rukávu. Skrz tenkou bavlnu prosakovalo teplo jeho dlaně. Pevně mě chytil a trhl, snažil se mě vytáhnout ze židle.

V okamžiku, kdy došlo k fyzickému kontaktu, smrtící bojový výcvik z mého minulého života obešel mé vědomé myšlení.

Pohnula jsem se za méně než vteřinu. Mnohem rychleji, než by lidské oko dokázalo sledovat.

Vystřelila jsem ze židle. Levá ruka mi vylétla a chytila ho za jeho tlusté zápěstí. Vstoupila jsem do jeho krytu a využila jeho vlastní hybnosti proti němu. Jedním plynulým, brutálním pohybem jsem mu zkroutila kloub. Otočila jsem jeho obrovské tělo a prudce mu ruku vytrhla nahoru za záda. Zamkla jsem ho do bolestivého sevření, ze kterého nebylo úniku, a ohnula mu zápěstí do nechutného úhlu.

Třída okamžitě vybuchla.

Od stěn se odrážela kakofonie zalapání po dechu a šokovaných výkřiků.

"Do prdele!"

"Viděli jste to?!"

"Ona ho prostě sundala!"

Sledovali drobnou, křehkou dívku, která bez námahy zneškodnila velkého muže. Garrison zafuněl, jeho těžké boty se snažily najít oporu. Zkusil se vytrhnout. Nešlo to. Měla jsem páku. Dokonalý úhel. Dokonalý tlak.

Mysl mi zaplavila chladná, kalkulující svalová paměť. Zrak mi zastřel rudý opar boje. Obyčejná třída zmizela a nahradily ji syrové instinkty zabijáka.

Můj mozek rychle vypočítal šest různých, účinných způsobů, jak hrozbu trvale ukončit.

*Praštit ho čelem o kovový roh lavice. Fraktura lebky. Mrtvý během několika vteřin.*

*Trhnout jeho uvězněnou paží ještě o sedm centimetrů výš. Prasknout kloubní pouzdro, podrazit mu nohu a rozdrtit krční páteř.*

*Popadnout ořezanou žlutou tužku ležící na Landonově lavici. Vrazit ji Garrisonovi přímo do obnažené krční tepny. Nechat ho vykrvácet na linoleu dřív, než kdokoli stihne zavolat pomoc.*

Moje vnitřní instinkty Alfy křičely příkazy přes krev bušící mi v uších.

*Zabij ho. Zabij všechny, co to viděli. Zmiz.*

Můj stisk zesílil. Začala jsem na Garrisonovu uvězněnou končetinu vyvíjet mučivý tlak a cítila jsem, jak se mu pod kůží napínají šlachy.

Garrison vydal přiškrcený, dusivý zvuk. "Ty—ty mi ubližuješ—"

"Pusťte ho!" zaječela Pritchettová, hlas se jí lámal hrůzou. "Nechte ho být!"

Ignorovala jsem ji. Rudý opar houstl.

"Lyro!" Landonova vyděšená, zoufalá prosba prořízla přímo smrtící trans. "Lyro, přestaň! Vždyť mu ubližuješ!"

Trhla jsem hlavou nahoru.

Vstřebala jsem ty široké, vyděšené tváře teenagerů krčících se za svými plastovými lavicemi. Děcka držela telefony a ruce se jim třásly. Pritchettová se zhroutila zpět do své židle na kolečkách, tvář zcela bez krve.

Brutální realita mého prostředí se na mě snesla zpátky. Rudý opar zmizel.

Tohle nebyla krví nasáklá válečná zóna. Nebyl to tábor žoldáků v divočině. Byla to středoškolská hodina algebry.

Hruď mi zasáhl hluboký šok.

*Co to do prdele dělám?*

Okamžitě jsem uvolnila své ocelové sevření a ustoupila.

Garrison těžce vrávoral kupředu. Udržel balanc o lavici, obličej bledý a lesklý od náhlého potu. Tiskl si pulzující zápěstí k hrudi. Zíral na mě, v jeho výrazu se mísila intenzivní fyzická bolest a hluboký psychický šok.

Hlas se mu třásl. "Co to sakra bylo? Kde ses naučila takhle bojovat?"

Sklopila jsem zrak na své vlastní ruce. Malé. Jemné. Bez mozolů. Žádné jizvy z válek.

Žasla jsem nad tím smrtícím poškozením, které tyto drobné ruce málem způsobily. Pomalu jsem se nadechla a zatlačila vrcholového predátora zpět pod hladinu. Znovu jsem vzhlédla ke zraněnému učiteli.

"Z YouTube," zalhala jsem a pronesla to slovo s naprosto hladkým, bezvýrazným tónem.

Garrison získal zpět zlomek své roztříštěné hrdosti. Tvář mu zrudla tmavou, rozzlobenou červení. "Laskavě mi tu nekrmte uši touhle absurdní výmluvou—"

"Pane Garrisone?"

Ve dveřích třídy je přerušil hluboký, zvučný hlas.

Každá hlava v místnosti se otočila ke vstupu.

Stál tam vysoký, širokoramenný teenager. Měl na sobě prestižní školní bundu Rosethorn Vanguards. Tmavé vlasy. Ostrá linie čelisti. Jeho pronikavé jantarové oči přelétly přes tu chaotickou scénu – zaznamenal vyděšené studenty, zraněného učitele tisknoucího si paži a mě, jak stojím klidná uprostřed toho všeho.

Ačkoli jsem na něm ve svém minulém životě nikdy nespočinula očima, intenzivní emocionální zpětný ráz z Lyryiných zbytkových vzpomínek ho okamžitě identifikoval. Hruď se mi stáhla fantomovou bolestí, která mi nepatřila.

Byl to Ryker Blackwood.

Byl to zlatý chlapec smečky. Budoucí Alfa. Kapitán fotbalového týmu.

A byl to přesně ten samý člověk, který Lyru krutě ponížil před celou školou a v podstatě ji dohnal k smrti.

Rykerovy jantarové oči se zamkly přímo do mých chladných zelených.

Na jednu dlouhou, elektrizující vteřinu ani jeden z nás nepohnul svalem. Napětí v místnosti vystřelilo na nesnesitelnou úroveň, tak těžkou, že by se dala krájet. Ticho se protahovalo, zhoustlé nevyřčenými výzvami.

Pak to těžké ticho prolomil někdo ze studentů v pozadí užaslým šepotem.

"Do prdele. Je tu Ryker."