Pohled Vesper

Sledovala jsem, jak se Beatrice a Chanel vytrácí z tváří barva, a hruď mi zaplavil pocit uspokojení. Očima jsem ale zabloudila za ně k postavě stojící pět metrů od nás.

Táta.

Konečně svěsil ruku, kterou měl celou tu dobu nehybně napřaženou. Jako by z něj někdo vyškrábl všechny vnitřnosti a nechal tam stát jenom prázdnou schránku.

Cítila jsem, jak se atmosféra v davu kolem nás mění.