Pohled Danteho

Vybral jsem si nejtmavší kout banketového sálu, kam světlo lustru sotva dosáhlo.

V rukavicích se mi potily dlaně. Neustále jsem kontroloval hodinky – 21:47. Každou chvíli tu měl být. Potřeboval jsem jen dokončit předání a vypadnout. Žádné drama. Žádná pozornost. Jen tam a ven.

Připadalo mi, jako by obálka v náprsní kapse mého saka vážila sto kilo.

Nemysli na to, co je uvnitř, říkal