Pohled Viviany

Rocco se rozvaloval na gauči v našem dočasném pokoji, nohy mu visely z polštářů a už popáté za dvě minuty hlasitě povzdechl.

„Já se nudííím,“ zanaříkal. „Stýská se mi po škole. Chybí mi kamarádi. Chci se vrátit.“

Zavřela jsem notebook a promnula si kořen nosu. „Já vím, zlatíčko. Ale musíme tu ještě chvíli zůstat.“

„Jak dlouho?“ zeptal se okamžitě.

Příliš rychle. S příliš velkou nadě