Pohled Viviany

Rocco ležel rozvalený na koberci, s vyplazeným jazykem soustředěně už potřetí vybarvoval tu samou raketu, kterou předtím nakreslil.

„Tentokrát modrý oheň,“ oznámil vážně. „Rakety potřebují modrý oheň.“

Slabě jsem se usmála. „Samozřejmě, že potřebují.“

Na stole vedle mě zabzučel telefon.

Vincenzo.

Srdce zareagovalo dřív, než ho má mysl stihla zastavit, a nepatrně, zrádně poskočilo.

Z