Pohled Viviany

Od chvíle, kdy ten hovor skončil, už uplynula nějaká doba, ale já na něj nedokázala přestat myslet.

Lítost. Stud. Hněv. Touha. Zaplétaly se ve mně jako dráty jiskřící ve tmě.

Přitiskla jsem čelo na bar, dřevo mě chladilo do kůže. Hudba mi duněla v kostech, byla příliš hlasitá a příliš jasná. Někdo se poblíž zasmál. Emilio řekl něco, čemu jsem nerozuměla. Ginevra mě třela po zádech a