Pohled Vincenza

Viv mi nedala čas přemýšlet.

Jednu vteřinu jsem mluvil a v další mě Viviana popadla za límec, prsty zamotala do mé košile a přimáčkla mě ke dveřím tak silně, až zarachotily v rámech.

Ten zvuk se rozlehl místností.

Stejně tak jako pohled v jejích očích.

Hněv. Žár. Posedlost.

„Nemáš právo se na mě takhle dívat,“ řekla tichým hlasem, který se třásl kontrolou, již jen stěží udržovala.