Pohled Vincenza

V kanceláři skladu teď bylo ticho, až příliš velké ticho.

Ozvěna střelby mi pořád zněla v uších, i když už uplynula skoro hodina.

Viv seděla naproti mně na ošoupané kožené pohovce, zabalená v jedné z bund, kterou jí podal jeden z mých mužů. Ruce se jí už přestaly třást, ale prsty měla pořád křečovitě zaťaté do látky.

Nenáviděl jsem ten výraz v její tváři. Strach. A ještě víc jsem n