Pohled Viviany

Ranní slunce se jemně rozlévalo po jídelně, hřejivé a zlatavé, a díky němu působil celý byt klidněji, než jak jsem se ve skutečnosti cítila já.

Na okamžik, když jsem tam stála ve dveřích a sledovala Leonoru, jak se pohybuje po kuchyni, jako by jí to tu patřilo – a upřímně řečeno, v tuhle chvíli už to tak v podstatě bylo – jsem si dovolila vydechnout.

Něco si polohlasem broukala a mí