Pohled Vincenza

Chodba před Vivianiným pokojem mi připadala neskutečně dlouhá. Nebo to bylo možná prostě jen tím, že každá vteřina bez ní mi teď připadala jako celá věčnost.

Seděl jsem nakloněný dopředu na nepohodlné nemocniční židli, lokty opřené o kolena, nepřítomně zíral do země a v hlavě se mi donekonečna přehrávala slova mé matky a Emiliova obvinění.

Stres. Příliš mnoho stresu. Není to pro ni