Pohled Eden

Druhý den ráno otevírám oči s obrovským úsměvem, který se mi roztahuje po tváři. Sluneční světlo proudící oknem mé cizí ložnice by mi mělo připomínat tu skličující realitu, která mě čeká – začít znovu na úplně nové škole, žít v domě, který ještě tak docela není můj. Místo toho jsou všechny tyhle úzkosti zastíněny explicitními, živými vzpomínkami na minulou noc. Ve stehnech stále cítím jemnou bolest. Pokaždé, když se pohnu pod přikrývkou, vzpomenu si, jaké přesně to bylo, když se Declan hýbal uvnitř mě. Pamatuju si váhu jeho těla, která mě tiskla k posteli, to syrové tření, tu ohromnou velikost jeho ptáka, jak roztahoval mou kundu. Dám si rychlou sprchu a nechám horkou vodu, aby smyla ulpívající pot, ale nijak to nepomůže smýt červeň z mé kůže. Hodím na sebe nějaké pohodlné oblečení, dychtivá začít nový den.

Sběhnu dolů po točitém schodišti, mé bosé nohy lehce pleskají o podlahu z tvrdého dřeva. Vůně smažící se slaniny a rozpouštějícího se másla mě udeří do nosu ještě dřív, než vůbec dorazím na podestu. Vejdu do rozlehlé kuchyně a najdu tam mámu, jak stojí u sporáku a tiše si pro sebe brouká.

„Dobré ráno,“ řeknu a vyskočím na jednu z vysokých barových stoliček u kuchyňského ostrůvku.

„Ahoj, zlato,“ zdraví mě máma a pohlédne přes rameno se zářivým úsměvem.

Nakloním se dopředu a prohlížím si horu jídla, která pokrývá linku. Jsou tam hromádky zlatavých palačinek, obrovský tác křupavé slaniny, prskající klobásky, míchaná vajíčka a dozlatova opečené bramborové placičky, které právě obrací na litinové pánvi. „Krmíme armádu nebo co? To je šílené.“

Zasměje se a hravě na mě ukáže obracečkou. „Ne, broučku. Jen chci mít jistotu, že bude dost pro všechny. Dospívající kluci toho snědí spoustu. Nevezmeš talíře a neprostřeš stůl? Garrett je zrovna šel nahoru vzbudit.“

Popadnu hromádku talířů a začnu je rozkládat. Máma zavtipkuje o tom, že by měla schovat slaninu, než se ti kluci snesou dolů, a obě vyprskneme smíchy. Je to příjemný pocit. Normální.

Pak náš smích přeruší zvuk těžkých kroků.

Nejen jednoho páru nohou. Ze schodů se snáší vícero těžkých, synchronizovaných bouchnutí.

Jako první vejde do kuchyně Garrett a září hrdostí. „Podívejte, kdo se konečně vyhrabal z postele,“ říká.

Za ním kráčí čtyři urostlí kluci.

Ztuhnu, keramický talíř v mých rukou nebezpečně prokluzuje k okraji mého sevření.

*Do. Prčic.*

Jsou identičtí. Čtyři urostlí, atletičtí, nápadně pohlední kluci. Moje oči ale skupinu nezkoumají. Zafixují se na toho, který stojí úplně vlevo. Tmavé vlasy, ostrá linie čelisti, pronikavé modré oči.

Declan.

Kluk, který mi minulou noc strkal jazyk do krku. Kluk, jehož pták byl ještě před pár hodinami pohřbený hluboko v mojí kundě.

Dvěma z bratrů spadne úžasem čelist, když si uvědomí, kdo stojí v jejich kuchyni.

„Declan, Lachlan, Corbin, Beckett,“ oznamuje Garrett a pyšně ukazuje na mou mámu a na mě. „Tohle je Elowen. A její dcera Eden. Dámy, to jsou moji kluci.“

Declan se začne kašlat, je to drsný, dusivý zvuk, a oči se mu rozšíří ve vzájemném zděšení.

Padne na mě panika, těsně a dusivě mi svírá hrdlo. Nemůžu dýchat. *Declan a Lachlan jsou moji nevlastní bratři.* Realita do mě narazí jako nákladní vlak.

Zírám na ně, spodní ret se mi chvěje a mysl se mi nekontrolovatelně točí. Potřebuju z téhle místnosti vypadnout. Hned teď.

„Já—omluvte mě,“ vykoktám ze sebe a nečekám na odpověď.

Otočím se na podpatku, upustím talíře na linku a rozběhnu se ke schodům. Beru schody po dvou a ignoruju mámu, která volá moje jméno. Vrazím do své ložnice, zabouchnu za sebou těžké dřevěné dveře a sesunu se na podlahu. Studené dřevo tlačí na mou páteř, zatímco si přitahuju kolena k hrudi a lapám po dechu.

Slyším jejich tlumené hlasy, jak se rozléhají chodbou nahoru.

„Věděls to?“ dožaduje se odpovědi jeden z nich.

„Kurva,“ zakleje další bratr.

„Co se děje?“ ptá se třetí hlas odkapávající zmatkem. „Jo, co nám tady uniká? Decu? Lachu?“

Poblíž se zavřou dveře. „Do prdele,“ zanaříká někdo.

„Co budeš dělat, Decu?“ Ten hlas zní ustaraně. Pravděpodobně Lachlan.

„Kdybych to tak kurva věděl,“ zamumlá Declan a jeho chraplavý hlas pronikne skrz tenký sádrokarton.

Hruď se mi zvedá, když se odplazím od dveří a vleču se ke své neustlané posteli. Prostěradla pořád voní jako prací prášek z mého starého domu. Zalezu pod přikrývku a stočím se do těsného klubíčka. Horké, štípavé slzy, proti kterým jsem se snažila bojovat, se derou ven. Stékají mi po tvářích a vsakují se do bavlněného povlaku na polštář. Silně se kousnu do vlastního kloubu, abych utlumila ty ošklivé zvuky unikající z mého hrdla.

Nejsem na něj naštvaná. Nejsem vytočená ani na tu situaci samotnou. Není to jeho chyba a není to ani moje. Ale hruď mi drtí hluboký, zničující pocit zklamání. Cítila jsem s ním něco skutečného. Myslela jsem, že jsem v tomhle novém městě našla záchranné lano. Vesmír si ze mě prostě udělal ten nejkrutější žert.

Najednou se matrace prohne. Blízko mého pasu se usadí těžká, pevná váha.

Trhnu sebou v očekávání, že tam sedí máma připravená zeptat se, co se to dole právě stalo. Ale pak se na mé chvějící se rameno jemně přitisknou měkké, teplé rty.

„Eden…“

Ten chraplavý šepot vyšle úder přímo do mého nitra.

Otočím hlavu. Na okraji mé postele sedí Declan. Jeho široká ramena jsou svěšená dopředu. Jeho úchvatný obličej je napjatý stresem, čelist zaťatá a v jeho modrých očích bouří tucet protichůdných emocí.

Vidět ten syrový zmatek v jeho tváři přetrhne poslední nitku mého sebeovládání. Přetočím se k němu a zabořím svůj mokrý obličej přímo do jeho pevné hrudi. Jeho šedé tričko voní po čistém mýdle a po té opojné mužné vůni, kterou jsem vdechovala celou noc.

„Neměla jsem tušení,“ vyhrknu a můj hlas zní tlumeně proti jeho prsním svalům. „Nevěděla jsem, kdo jsi.“

„Já vím,“ zamumlá a jeho velká ruka se zvedne, aby mě pohladila po vlasech na zátylku. Jeho dotek mě ukotvuje a posílá mi po páteři nebezpečné mrazení. „Já taky ne. To je v pořádku.“

„Ne, to není,“ vzlyknu a zakroutím proti němu hlavou.

Povzdechne si, je to těžký zvuk, který mu zachrčí v hrudi. Jemně mi vklouzne prsty pod bradu a vyvine jen takový tlak, aby mi zvedl hlavu. Skloní svou vlastní hlavu, dokud nejsou naše obličeje jen centimetry od sebe, a donutí mě opětovat jeho intenzivní pohled.

„Lituješ toho, co se mezi námi stalo?“ zeptá se a jeho hlas zní zastřeně a hrubě.

*Nelituju. V tom je ten problém.* Dokonce i teď, když znám zvrácenou realitu naší situace, moje tělo po něm prahne. Chci na sobě znovu cítit jeho těžkou váhu. Chci, aby byl jeho tlustý pták pohřbený hluboko ve mně. Ta touha je nepopiratelná.

„Ne,“ řeknu věcně a popotáhnu zbývající slzy. Odmítám odvrátit zrak od jeho úchvatných modrých očí. „Nelituju toho, Declane. Vůbec ne, ale—“

„Žádné ale,“ přeruší mě a jeho hlas klesne o oktávu. „Tohle nic nemění, protože já toho taky nelituju.“

Než stihnu zpracovat jeho tvrdohlavé prohlášení, jeho ruka sklouzne na můj zátylek. Nakloní se a divoce si přivlastní má ústa. Není to jemný, utěšující polibek. Je zoufalý a neústupný. Jeho jazyk přejede po spoji mých rtů, prosí o vstup a chutná po ranní mátě a čisté mužské agresi.

Odtáhnu se a odtrhnu svá ústa od jeho. Zvednu roztřesenou ruku a přitisknu dlaň naplocho na jeho tvrdou hruď, abych fyzicky zastavila jeho postup.

„Počkej,“ dožaduju se a dýchám trhaně. Do hrudi mě zasáhne náhlá, prudká vlna žárlivosti, která se rychle a žhavě rozhoří. „Máš přítelkyni?“

Jeho husté obočí se stáhne k sobě a vytvoří nad nosem hluboké véčko. „Cože?“

„Ta zarámovaná fotka na tvém nočním stolku,“ naléhám a vzpomenu si na tmavovlasou dívku, která na mě zírala, zatímco jsem ležela nahá v jeho posteli.

Jeho zmatek se změní ve frustraci. Natáhne se, obtočí svou velkou ruku kolem mého zápěstí a odtáhne mou blokující ruku ze své hrudi. Snažím se ruku vyškubnout, ale jeho sevření zesílí a uzamkne mě na místě.

„Nemám přítelkyni,“ odsekne defenzivně s ostrým tónem.

„To se mi těžko věří!“ vyhrknu zpět a můj hlas se zvedá. „Kluci si prostě nenechávají vedle postele fotky holek, jestli pro ně nejsou důležité. Pokud tvůj pták potřebuje pozornost, proč si ji nejdeš najít?“

Pustí mou ruku. Ostrý záblesk hlubokého, syrového zranění promění jeho úchvatné rysy a ve zlomku vteřiny vymaže frustraci. Ta změna je tak drastická, až se mi z toho zhoupne žaludek.

„Byla to moje přítelkyně,“ zašeptá. Zhluboka, trhaně se nadechne, jeho hruď se rozšíří, jak se snaží zamaskovat tu skrytou bolest. „Ale už tu není. Nechávám si ji tam jako připomínku.“

Těžký smutek v jeho slovech visí v prostoru mezi námi. Než se stihnu zeptat, co to kryptické prohlášení znamená, než se stihnu zeptat, kam odešla nebo co se stalo, jeho chování se znovu změní. Zranitelnost zmizí a je nahrazena dravou žhavostí.

Vrhne se vpřed. Zkrátí vzdálenost mezi námi a tvrdě přitiskne své rty na mé.

Na jeden vášnivý okamžik ztratím sama sebe. Nechám oči zatřepat a zavřít se, ochutnávám ho a cítím klouzání jeho jazyka proti svému. Polibek je hluboký, mokrý a opojný. Ale chladná realita domu, ve kterém sedíme, ten opar silou rozbije.

Zatlačím mu do ramen a přeruším ten polibek.

„Dobře, takže nemáš přítelkyni,“ oddechuju a zírám na jeho oteklé rty. „Což je dobře. Ale stejně to nemůžeme dělat. Jsi můj nevlastní bratr. Tohle mění *úplně všechno*, Declane.“

„Protože,“ zamumlá a ignoruje mé protesty. Nakloní se a vtiskne mi do koutku rtů další mokrý polibek s pootevřenými ústy. „Nejsme pokrevně příbuzní.“

Nedá mi šanci hádat se. Obtočí velkou, majetnickou ruku zezadu kolem mé hlavy. S nenucenou silou násilím upraví naše těla, přitáhne mě dopředu, dokud nesedím obkročmo na jeho svalnatém klíně.

Tlačím ho do hrudi a snažím se odtáhnout, bojuju s těžkým oparem chtíče, který mi zatemňuje mozek. Moje stehna svírají jeho boky a ta poloha je nebezpečná.

„Nemůžeme to dělat, Declane,“ prosím, ačkoliv mému hlasu chybí přesvědčení. „Prostě nemůžeme.“

Spustí obě ruce na můj pas, dlouhými prsty se mi zaryje do boků a drží mě pevně na místě přitisknutou k němu.

„Ano, můžeme. Neděláme nic špatného,“ prohlásí a jeho hlas je temné dunění. Posune jednu ruku nahoru, vtiskne mou teplou tvář do dlaně, jeho palec přejede po mé čelisti. Donutí mě opětovat jeho planoucí pohled. Hlad v jeho modrých očích je zvířecí.

„Tak kurva moc tě chci, zlato,“ zavrčí.

Aby to dokázal, agresivně přirazí boky nahoru.

I přes vrstvy našeho oblečení cítím masivní, tlustý hřbet jeho erekce. Otírá se přímo o můj střed a tvrdě tlačí přesně na mou kundu. To tření trefuje přesně to místo, do kterého minulou noc bušil, dokud mě nedonutil se poddat.

Z pootevřených rtů mi unikne okamžité, bezmocné zasténání. Moje ruce, které ho měly odstrčit, se instinktivně zaboří do látky jeho trička.

„Cítíš, co se mnou děláš, zlato?“ zašeptá chraplavě.

Přesune svou pozornost dolů a táhne horké polibky s pootevřenými ústy po citlivé linii mého krku. Jeho zuby mě lehce škrábnou na pulzujícím místě.

„Declane…“ zasténám bezmocně.

Odpoví tím, že znovu přirazí boky nahoru a pevně se svým tvrdým ptákem otře o mou mokrou kundu. S každým jeho dominantním pohybem mi mezi stehny rychle roste hluboká, pulzující bolest, která rozpouští můj odpor.