Eden

Už když scházím schody dolů, je mi jasné, že jsou kluci už v kuchyni. Tichem, jež plní celý dům kolem mě, lze zřetelně slyšet jejich hlasy.

„Dec už nic nepotřebuje, on už totiž… *jedl*,“ oznámí jeden z bratrů s pořádným důrazem na slovo jedl. Otřesu se odporem a z plných plic nesnáším fakt, že se dozvěděli to, k čemu tu vůbec došlo; rovnou na místě pak proklínám svou chybu s vpuštěním Declana