Beckett

Harlow konečně zase usnula. Stočená u mého boku na gauči, dýchala pomalu a zlehka. Chvíli jsem se neodvážil pohnout. Ne, když měla prsty pořád pevně zaťaté do mé košile, jako by se držela stébla naděje na nadechnutí. A tak jsem tam prostě jen seděl, držel ji a nechal v místnosti vládnout ticho.

Pořád si v hlavě ale přehrávám tu scénu u řeky. Způsob, jakým to tělo leželo. Svázané. Čisté. Lo