Eden

Do Silvestra už jsem zapomněla, jaké to je, když mi mé tělo patří jen a jen mně.

Zní to dramaticky, což mě štve, protože nesnáším znít dramaticky, ale je to pravda. Jedno mimino chce jíst pokaždé, když si sednu, a druhé má evidentně dar počkat, dokud se nepřevleču, aby pak ublinklo po čistém tričku. Břicho mi pořád přijde měkčí a podivnější, než chci. Jizva mě tahá, když se pohnu moc rychle.