Eden

Věc se má tak, že když žijete s mužem, kterého znáte až do morku kostí, slyšíte v něm ty šrámy, i když je technicky vzato potichu.

Po večeři u táty a Elowen není Declan hlučný.

Nepřechází sem a tam, netříská skříňkami ani se každou minutou víc a víc nerozčiluje řečněním, jako to dělá Beckett, když krouží kolem nějakého problému a hledá, do čeho by si praštil. Declan na to jde z druhé strany.