Zpočátku Sylvie necítila nic než žal a hořkost. Nakonec, když už se nedalo nic dělat, se prostě smířila se svým osudem.

Dokud do jejich životů nevstoupila Oriana.

Bylo to, jako by nekonečnou noc náhle proťalo jasné, zářivé světlo.

Přemožená pohnutím se Sylvie přes slzy zvedla na nohy, vzápětí klesla před Orianou na kolena a zajíkavě pronesla: „Vaše Milosti, ani nevím, jak se vám za vaši nesmírnou