Můj táta ze sebe vydá dlouhý, těžký povzdech. Přejede si rukou po tváři a drsný zvuk jeho dlaně o čelist naplní tichou místnost. Napětí v jeho ramenou mi říká, že tohle nebude jednoduchá odpověď. Odstoupí od okraje postele, opře se o sterilně bílou zeď ošetřovny a překříží si paže na hrudi.

"Torin tě nechtěl připravit o živobytí, maličká," říká táta a jeho hlas je jen tiché dunění. "Ale politicky?