Kapitola 39

Calla

„Čas vstávat,“ cítím, jak se mi Kaelen otírá nosem o krk.

Pod jeho dotekem si chci tu chvíli jen užívat: „Nemůžeme v té posteli zůstat ještě chvilku?“

„No tak, vstávej.“ Hravě mě kousne do krku. Okamžitě mě to přiměje chtít ho v té posteli udržet. „Zítra odjíždíme a musíme toho ještě hodně připravit.“

„Jestli v tom budeš pokračovat, z téhle postele neodejde ani jeden z nás.“ Přit