Řasovka utíkala jako o život úzkou kostěnou chodbou.

Za ní se jí kostěná zeď lepila na paty a nehodlala polevit.

Ze zdi se natahovalo nespočet bledých kostěných rukou, mávaly a drápaly, a jejich klouby při otevírání a zavírání cvakaly. Vypadaly jako spáry nesčetných pomstychtivých duchů – groteskní a nahánějící husí kůži.

Ještě před chvílí ušla Řasovka jen kousek, než si uvědomila, že pravá cesta,