Když Davina uslyšela Siennina slova, z tváře se jí vytratila veškerá barva. Kousla se do rtu, bezděčně pohlédla na Sabrinu a tichým, žalostným hlasem špitla: „Sabrino…“

Sabrina nepatrně přimhouřila oči a v pohledu se jí mihl mazaný záblesk. O chvíli později sevřela rty a vlídně se podívala na Siennu. „Slečno Sienno, kvůli takové maličkosti přece nemusíte Romanovi nic říkat, ne? Roman toho má hodně