Valerio zíral na muže, kterého kdysi považoval za přítele, a zamračil se: „Jakou hru to hraješ?“

„Žádnou hru, Valerio.“ Vlk zvedl své mohutné ruce v nedbalém pokrčení ramen. „Srdce si žádá to, co si žádá,“ nechal svůj pohled sklouznout na záda ženy, která odcházela se svou přítelkyní po boku, „a od chvíle, kdy jsem Amalii uviděl na balkoně v Římě, to moje si žádá ji.“

„Nemůžeš ji mít. Je to moje ž