Dva dny před galavečerem

Přejela jsem rukama po bledě modrých hedvábných šatech rozložených na úzké posteli. Byl to krásný kus oděvu, jednoduchý, ale elegantní. Látka byla pod mými dlaněmi chladná a hladká. Opatrně jsem je vybalila ze šustivého hedvábného papíru jen před několika minutami a zacházela s nimi s úctou, kterou si pravděpodobně nezasloužily. Můj pokoj pro hosty – má trvalá, izolovaná klec ode dne, kdy jsem si vzala Pierce Langdona – působil dusivě stísněně, když šaty zabíraly místo. Vybrala jsem si tyhle konkrétní šaty už před týdny. Pierceova asistentka se nenuceně zmínila, že členové správní rady Langdon Group upřednostňují pro manželky na veřejných akcích jemné, nerušivé barvy. Řídila jsem se těmi pokyny. Jako vždycky.

Kopírovala jsem prstem spodní lem a chovala v sobě křehké denní snění. Představovala jsem si, jak zítra večer scházím po velkém schodišti. Představovala jsem si Pierce, jak čeká dole. Představovala jsem si, jak se jeho oči zvednou, spočinou na mně a rozšíří se. Jen jednou. Znamení, že mě vidí jako ženu, jako někoho, kdo patří po jeho boku.

Tichou místnost náhle roztříštil zvuk.

Chodbou se nesl smích.

Ztuhla jsem, prsty svírající modré hedvábí. Zvuk se masivním domem šířil snadno, odrážel se od podlah z dovezeného mramoru. Byl to vřelý, sytý zvuk. Pierceův smích. Znala jsem ten zvuk důvěrně, přestože ho nikdy nesměroval na mě.

Neschopná odolat masochistickému nutkání, pustila jsem šaty. Mé bosé nohy se zabořily do plyšového koberce na chodbě, když jsem se kradla ven. Těžké dubové dveře do hlavní ložnice byly pootevřené a propouštěly proužek zlatavého světla.

Ty dveře mi byly zabouchnuty před nosem během prvního týdne našeho manželství. Vzpomínala jsem, jak jsem se zeptala, jestli bychom nemohli vyměnit ty těžké závěsy. Pierce se na mě podíval chladnýma očima a řekl mi, že ten pokoj není můj, abych ho předělávala. Řekl mi, ať používám pokoj pro hosty. Jeho personál mi ještě ten večer přestěhoval věci.

Nyní škvírou proplouval hlas Blaire, lehký a škádlivý. "Pořád si všechno necháváš úplně stejné."

"A ty si pořád všeho všímáš," odpověděl Pierce.

Přestala jsem dýchat a přitiskla se zády ke zdi.

Blaire se bezstarostně zasmála. "Samozřejmě že ano. Nezapomeň, že já jsem tu taky bydlela."

Ve vzduchu viselo ticho. Pak Pierce promluvil. V jeho hlase chybělo to mrazivé ostří, které používal na mě. Byl tichý, intimní. "Nikdy mi nepřišlo správné to měnit. Tohle místo... to jsi ty."

Hruď se mi stáhla. Naklonila jsem se blíž ke škvíře.

"Neměl bys ji nechat měnit ten prostor, Piercei," varovala ho Blaire hravě.

Pierce si slyšitelně odfrkl. "Ona na nic nesahá. Většinu dní ani nevím, že tu bydlí. Trávím většinu času s tebou."

"Není to tak, že bys ho chtěl trávit s tou loutkovou manželkou," zapředla Blaire.

Loutková manželka. To odlidšťující označení mě zasáhlo jako fyzická rána.

"Její názory nemají vůbec žádnou váhu," prohlásil Pierce a odmítl tak mou existenci. "Neřekne ani slovo. Nikdy."

"Dobře," řekla Blaire. "Zůstávám tu na víkend."

"Samozřejmě že ano," řekl Pierce.

Couvla jsem od dveří dřív, než se mi stihly vytvořit slzy. Stáhla jsem se do bezpečí pokoje pro hosty a bezhlesně zavřela dveře. Zírala jsem na svůj odraz v zrcadle. Tvář jsem měla nenalíčenou, oči stále skrývaly tu ubohou naději. Zítra je galavečer, říkala jsem si. Pak si sbalí kufry a odejde. Potřebovala jsem do té doby jen přežít.

O hodinu později se ta invaze prohloubila.

Seděla jsem na kraji postele, když se klika pohnula. Blaire se vnesla do mého pokoje, jako by vlastnila samotný vzduch uvnitř, aniž by dbala na nějaké hranice. Měla na sobě upnuté černé kalhoty na jógu a zkrácené tílko. Vlhké vlasy jí visely přes ramena a vyzařovala z ní svěží vůně cedru a máty. Pierceův sprchový gel.

"Ach, skvělé, jsi tady," oznámila Blaire jasně. "Potřebuju si půjčit nějaké šperky na zítřejší večer. Pierce říkal, že ti to nebude vadit."

Pomalu jsem vstala. "Šperky?"

"Na ten galavečer," řekla a dloubala se do svých upravených nehtů. "Jdu tam jako Pierceův doprovod, ale nezabalila jsem si nic luxusního. Určitě máš něco, co můžu použít."

Čelist se mi napjala. "Já jsem jeho doprovod. Já jsem jeho manželka."

Blaire ze sebe vydala smích odkapávající lítostivou krutostí. "Zlatíčko, manželky nesedí u hlavního stolu. Sedí vzadu s ostatními manželkami, zatímco ti důležití lidé dělají skutečný byznys. To ti nikdo nevysvětlil, jak to chodí?"

"Pierce mi řekl, abych přišla."

"Mě se zeptal minulý týden," oponovala Blaire a pokrčila rameny. "Vždycky mě bere s sebou. Tak se to prostě dělá."

Její pohled spočinul na modrých hedvábných šatech. Ohrnula nos. "Ty si vezmeš tohle? Bože, to je tak staromódní. Budeš vypadat jako zdravotní sestra."

Než jsem stihla obhájit svou volbu, otočila se ke mně zády a otevřela mou dřevěnou šperkovnici. Přehrabovala se v přihrádkách, dokud nevytáhla šňůru perel.

"Tohle je hezké," rozhodla. "Vezmu si tohle."

V hrudi mi bodla panika. "Dej to zpátky. To je náhrdelník po mé babičce."

Blaire mě ignorovala. Zapnula si zapínání kolem krku a obdivovala svůj odraz. "Perly potřebují ten správný tón pleti, aby vynikly. Sluší mi víc."

Otočila se zpět a vybrala pár náušnic s diamanty ve tvaru slzy. Žaludek se mi propadl. Byly to náušnice, které mi Pierce dal v den naší svatby.

"Tyhle si vezmu taky," řekla.

"Ne," vyštěkla jsem a natáhla se, abych ji popadla za zápěstí. "Ty jsou moje."

Blaire se vymanila z mého sevření a podívala se na mě jedovatýma očima. "Patří Piercovi," opravila mě. "Koupil je. Tudíž je může půjčit komukoli se mu zlíbí. A jemu se zlíbilo půjčit je mně."

Zůstala jsem stát jako přimrazená, když si diamanty strčila do kapsy.

Kráčela ke dveřím a zastavila se, aby se ohlédla přes rameno. "Jo, a Pierce potřebuje, abys v neděli dopoledne zůstala doma."

"Proč?"

"Někdo musí řídit cateringovou službu. Pierce nechce, aby personál Langdon Group zůstal v domě sám." Nabídla mi smrtící úsměv. "Ten galavečer bys stejně nesnášela. Jsi hrozná v navazování kontaktů. Jo, a ještě jedna věc. Vyklid tuhle skříň. Potřebuju to místo, protože tu zůstávám na víkend."

"Tohle je můj pokoj," prohlásila jsem s třesoucím se hlasem.

Blaire vstoupila přímo do mého osobního prostoru. "Tohle je Pierceův dům," zašeptala. "Ty v něm jenom bydlíš."

Vykročila z pokoje ven a perly po mé babičce zachytily světlo. Zhroutila jsem se na postel a rozdrtila bledě modré hedvábné šaty pod svou vahou.

Zoufalá po jakémkoli zdání normálnosti, sešla jsem toho večera dolů a prostřela stůl v jídelně pro dva. Rozložila jsem těžké stříbrné příbory s pečlivou přesností, a ujistila se, že jsou křišťálové sklenice na vodu dokonale zarovnány s talíři. Byl to zvyk. Nebo možná zvrácená, přetrvávající naděje, že si aspoň na jedno jídlo dokážeme hrát na normální manželský pár.

Na schodech se ozvaly těžké kroky. Pierce sestoupil do jídelny. Jediným pohledem přelétl stůl a čelist se mu stáhla viscerálním hněvem.

"Blaire mi právě řekla, že jsi na ni byla neuvěřitelně hrubá," štěkl a jeho hlas se odrážel od klenutého stropu. "Říkala, že jsi jí sobecky odpírala ty diamantové náušnice a snažila ses po ní chňapnout."

Sevřela jsem opěradlo jídelní židle. "Vzala mi perly po babičce, Piercei. A ty náušnice byl tvůj svatební dar pro mě. Nechňapla jsem po ní. Ona je tvoje bývalá. Já jsem tvoje manželka. Proč se okamžitě stavíš na její stranu?"

"Protože se chováš jako žárlivé, umíněné dítě," osopil se na mě Pierce a jeho impozantní postava vrhala dlouhý stín. "Blaire je pod mou střechou hostem. Budeš ji respektovat."

"Nic jsem jí neudělala. Lže ti," trvala jsem na svém.

"Piercei?" ozval se tichý, ublížený hlas Blaire. Zhmotnila se z chodby a vypadala jako křehká oběť. "Nechtěla jsem vyvolat hádku. Já jen... řekla mi, ať si sbalím věci a vypadnu. Řekla, že tohle není můj domov."

"To jsem nikdy neřekla!" křikla jsem.

"Dost!" zaburácel Pierce. Namířil na mě prkenný prst. "Omluvíš se jí. Hned teď."

Ústa se mi otevřela dokořán. "Za co? Za to, že existuju?"

"Za to, že se kvůli tobě cítí v mém domě nevítaná," dožadoval se a oči mu ztmavly vztekem.

"Je to náš domov," zašeptala jsem se zlomeným srdcem.

Pierce přistoupil těsně ke mně a shlížel na mě s naprostým opovržením. "Můj dům," opravil mě tichým, mrazivým tónem. "Žiješ tu, protože to dovolím já. Teď se omluv."

Zbavená do poslední špetky své důstojnosti jsem se podívala na podlahu. "Omlouvám se," protlačila jsem ta slova ze sebe.

Blaire se ušklíbla, rychlý, triumfální záblesk zubů.

"Dobře," řekl Pierce chladně. "Teď prostři ještě jedno místo. Přijde Blaireina kamarádka Beatrice. Ty si svou večeři sníš v kuchyni. Nechci, abys nám kazila náladu."

O deset minut později jsem stála sama u studeného žulového ostrůvku v kuchyni. Nutila jsem se polykat sousta studených zbytků těstovin. Chutnalo to jako popel. Slyšela jsem cinkání sklenic na víno a sdílený, radostný smích Pierce, Blaire a její kamarádky.

Později, když jsem z jídelny sklidila špinavé talíře, zahlédla jsem je v přední hale. Blaire se točila v úchvatných červených šatech. Pierce stál opřený o zeď se sklenkou bourbonu v ruce. Zíral na ni s hladem, který mi nikdy neukázal.

"Co myslíš?" zeptala se Blaire.

Pierceův zrak klouzal po jejím těle. "Dokonalé."

Couvla jsem do stínů.

Noc přinesla to nejvyšší, nevyhnutelné utrpení.

Ležela jsem vzhůru v naprosto temném pokoji pro hosty a ticho na mou hruď doléhalo jako fyzická váha. Oči jsem měla upřené na siluetu nenošených modrých hedvábných šatů visících na dveřích skříně. Na šaty, které jsem si koupila speciálně pro zítřek. Večer, který nezažiju. Galavečer, kde bude můj manžel vystavovat svou bývalou přítelkyni před svými kolegy, zatímco já zůstanu ukrytá jako špinavé tajemství.

Na konci chodby cvakly a zavřely se těžké dubové dveře hlavní ložnice.

Mrtvolné ticho masivního domu náhle zesílilo sluchovou agónii, která následovala. Každý zvuk se nesl tenkým sádrokartonem a vibroval mi přímo do kostí.

Nejprve jsem uslyšela zřetelné, těžké šustění odkládaného oblečení. Sjíždění zipu. Látka hromadící se na dřevěné podlaze. Pak přišlo rytmické, nepopiratelné vrzání pružin matrace poddávajících se těžké váze.

Blaire ze sebe vydala bezdechý, vysoko položený smích, který se rychle proměnil ve vlhké, lačné sténání.

Ty zvuky prořezávaly tmu a neponechávaly sebemenší prostor pro fantazii. Slyšela jsem vlhké, těžké narážení Pierceovy pánve proti té její. Slyšela jsem to přesné, vlhké mlaskavé čvachtání jeho ptáka, jak znovu a znovu klouzal hluboko do její kundy. Tempo bylo čím dál zběsilejší, s každým jednotlivým přírazem až zvířecké. Těžké dřevěné čelo postele rytmicky naráželo do společné zdi, stabilní, brutální perkuse jejich šukání.

Pak se ozval Pierceův hlas. Byl hluboký, hrdelní a plný syrové, animální vášně, jakou na mě nikdy, ani jednou za celých dvanáct měsíců manželství, nenasměroval.

"Bože, tak moc jsi mi chyběla," hlasitě zasténal, jeho hlas zněl těžkým chtíčem. "Chybělo mi, jak těsně tvoje kunda svírá mého ptáka."

Blaire v reakci na to vykřikla jeho jméno a její hlas se rozléhal po chodbě, zatímco zvuky vlhkého pleskání se zrychlovaly a přitvrzovaly. "Piercei... přesně tam... do prdele, ano."

Zoufalá po jediné vteřině úlevy z té viscerální agónie jsem popadla těžký péřový polštář a pevně si ho přitáhla přes hlavu. Tiskla jsem si ho na uši, dokud mě nezačaly brát křeče do rukou a klouby mi nezbělely. Pevně jsem zavřela oči a prosila vesmír o hluchotu.

Byla to ale marná snaha.

Stále jsem slyšela ty hlasité, vlhké přírazy. Stále jsem slyšela jeho hluboké mručení, když ji šukal. Slyšela jsem ji, jak křičí jeho jméno, když rám postele tloukl do zdi. Slyšela jsem každičký zvuk jejich intimity, pečetící mé nevyhnutelné, drtivé zoufalství.

Slyšela jsem to všechno.