Vera

Těžké mosazné dveře zaklapnou a uzavřou mě v tichu apartmá. Patnáct minut. Zůstávám zmrzlá před zlaceným zrcadlem a prsty svírám chladný okraj toaletního stolku. Žena, která na mě zírá zpět, na sobě má brnění upředené z krémového hedvábí a černé vlny, ale pod ním mi puls buší do žeber zběsilým, vyděšeným rytmem. Nepotřebuji terapii, trvá na svém má mysl a chytá se posledních zbytků mého staré