Vera

Prvních pět minut v autě bylo ticho. Ne proto, že by nebylo co říct, spíš se mi hlavou honí tolik věcí, že ze mě nedokážou vyjít žádná slova. Už jsem přestala brečet, ale ta tupá bolest zůstává.

Declan řídí jednou rukou a druhou má propletenou s mojí. Jednoduché, pevné. Říká mi tím: Jsem tu. Je to přesně to, co potřebuju.

Pouliční lampy se míhají, světla města v dálce září. Dům za námi mizí z