Sienna stála sama v hlubokých stínech na okraji ostrovního pralesa a naslouchala tichu na lince. Oceánský vánek šustil ve vlhkém listí nad ní a vrhal jí přes tvář pohyblivé stíny. Z rtů jí vyklouzl tichý, bezdechý smích. Ten zvuk byl ostrý a prořízl těžký šum satelitního spojení. Byl to smích zbavený jakéhokoli tepla, odkapávající neomluvitelným sarkasmem.

"Co se děje, pane Lancastere?" zeptala se