Na chodbě před pokojem se Hazel bezmocně opírala o zeď. Hruď se jí prudce zvedala. Možná byla ta stěna příliš chladná; jakmile se jí dotkla, vehnalo jí to slzy do očí. Měla prázdný pohled. Nutila se hledat útěchu v jediné myšlence – naštěstí šlo o VIP oddělení, takže tu nebyl nikdo, kdo by byl svědkem jejího zhroucení.

O chvíli později zaslechla z pokoje Irenin hlas: „Opravdu se nehodláš rozvést?“