„Sněženko?“ zamumlal mi do ucha jeho hluboký hlas, bezprostředně následovaný táhlým polibkem na krk. „Vstávej, zlato. Jsme tady.“

Zasténala jsem, poposedla si na jeho klíně, abych se o něj pohodlněji opřela, a zabořila tvář do jeho hrudi. „Nech mě spát.“

Jeho chraplavé zasmání vyvolalo chvění po celém mém rozbolavělém těle. Koneckonců, důvodem mé únavy byl on. Po naší patnáctidenní cestě po Řecku