Kaelen vyrazí směrem ke dveřím své pracovny a nese mě s sebou. Obejmu ho kolem krku, abych našla rovnováhu.

„Kaelene! Co to děláš? Polož mě!“ dožaduju se, ale smíchy sotva popadám dech. Na chodbě se zastaví. Stále mě drží pevně u sebe.

„Musím? Myslím, že si tě tu radši takhle nechám. Nechci tě pustit.“ Nemůžu si pomoct a musím se znovu zasmát.

„Samozřejmě, že mě musíš položit,“ trvám na svém.

„Hmm