Kaelen těžce oddechoval a já na něj naprosto zmateně zírala. Vzpomněla jsem si na svá slova a uvědomila si, co je špatně.

„Kaelene, nemyslela jsem naše červené vlákno. To se nezměnilo,“ uklidnila jsem ho. Svraštila jsem nos.

„To si vážně myslíš, že bych tě takhle opustila? A co, čekala bych s tím až do doby, kdy spolu budeme ležet v posteli, zrovna v ten den, kdy se ujmeme dítěte?“ podotkla jsem.