KALLIRA

Strážný na mě upřel zrak a v tu chvíli jsem věděla, že nepozorovaně nevyklouznu. Postoj se mu narovnal, když mě poznal, a jeho ruka se pohnula ke zbrani spíše z instinktu než z nutnosti. Nepohnula jsem se hned, protože jakákoli náhlá akce by situaci jen zhoršila.

„Luno Kalliro,“ řekl a jeho hlas se nesl přesně tak silně, aby doletěl chodbou.

Zaslechnutí mého jména dolehlo do pokoje vpředu