Bram POV

Nemohl jsem přestat myslet na Tobinova poslední slova, když jsme v naprostém tichu opouštěli park. Každá odpověď, kterou mi dal, jako by jen odhalovala další tajemství a já už nevěděl, jestli chci slyšet i ten zbytek.

Kráčel několik kroků přede mnou a neřekl ani slovo. Ramena měl napjatá a poprvé od doby, kdy jsme se spřátelili, vypadal jako někdo, kdo nese břímě, které už nedokáže unést.