Vítr křičel po palubě divokým vytím, které ladilo s bouří zuřící v hrudi Cassiana Varga. Déšť ho bičoval do tváře a mísil se s krví stékající mu z rozervaných zad, ale on to necítil. Jeho svět se zúžil do jediného bodu – Cally, na kolenou před ním, její slzami smáčená tvář jako čepel, která se mu kroutila v žaludku. Její ruce drásaly Vanceovo železné sevření, její tělo sebou škubalo, jak bojovala