"Když už jsme teď svoji, jak bychom to mohli vynechat? Paní Vanceová, těším se, až s tebou strávím zbytek života."

Kaelenův hlas byl hluboký a zvučný jako violoncello, úchvatně krásný.

Zdálo se, jako by někdo prudce zabrnkal na struny Siennina srdce, a vlna dojetí jí vehnala do očí slzy, které se už tak leskly zadržovaným pláčem.

Všechno, co se dnes stalo, se zdálo tak neskutečné.

Pokud to byl sen