„Potřebuji vidět Hannah Osborneovou,“ přistihla jsem se, jak říkám sestře na recepci.

Napsala něco do počítače a pak ke mně vzhlédla.

„Je v pokoji 303. Můžete jet výtahem a dát se doprava.“

S povděkem jsem přikývla, protože svému hlasu jsem už nevěřila. Nebyla jsem si jistá, jestli je zrovna tohle dobrý nápad dělat sama; neřekla jsem Meg, že sem jdu, a už vůbec jsem to neřekla Aurelii.

Nastoupila