„Rheo?“ zeptala se máma tiše. „Jsi v pořádku?“

Uvědomila jsem si, že jsem byla potichu příliš dlouho, a odkašlala jsem si.

„Jo, mami. Jsem v pořádku. Jen mi chybíš…“ Byla to pravda; do očí se mi tlačily slzy. Nechtěla jsem nic jiného než mámu obejmout; chyběla mi jako blázen. Chybělo mi to známé prostředí domova. Ale domů jsem se vrátit nemohla… zatím ne… možná už nikdy. „Jak se má…“ Hlas se mi vy