POHLED CALLUMA

Lydiina slova mě zasáhla silněji, než jsem čekal.

Několik vteřin jsem tam jen stál, zíral na ni a v hrudi se mi usadila bolestná tíha.

„Ty si myslíš, že pomáhám svému otci?“ zeptal jsem se tiše.

Ale byla už příliš rozzlobená, aby vůbec poslouchala. Oči měla plné zrady. Strachu. Vyčerpání. Zdálo se, že každá emoce, kterou v sobě od té nehody nesla, najednou explodovala.

„Věděl jsi, ž