Uběhly už hodiny, ale Alessio ještě ani nepohnul svalem. Mnozí buď v slzách odešli od hrobu, nebo si vyšli ven na vzduch oddechnout, ale Alessio ne.

„Je v pořádku brečet, Alessio.“ Obmotala jsem mu ruku kolem zad a opřela se mu o hruď. „Jestli chceš řvát, brečet – někoho praštit… Jsem tu pro tebe,“ řekla jsem. „Fajn, to s tím praštěním možná radši ne—“

„Já vím.“ Ucítila jsem na spánku dotek Alessi