Alma

„Prosím, posaď se.“

Nervózně jsem v rukou žmoulala klíč, následovala Kaelenovy pokyny a posadila se na židli blízko nemocničního lůžka. Zhluboka jsem se nadechla a zvedla hlavu, abych se na něj podívala. Kaelen měl na tváři jemný úsměv a podle všeho se zdálo, že se má docela dobře.

Nebál se očního kontaktu a zíral na mě, jako by bylo mou povinností vést konverzaci.

Co byste řekli někomu, kdo