Kaelen záměrně zpomalil krok uprostřed chaotických a pokřikujících davů trhu se starožitnostmi Relic City. Povolil stisk malého, sazemi pokrytého pouzdra, kterého se před chvílí dotkl, vědom si toho, že je to pouhé rozptýlení. Oslepující světlo, které vyplňovalo jeho zorné pole, se posunulo a táhlo jeho zrak k zaprášenému, nenápadnému rohovému stánku. Donutil se odborně přelétnout očima roztroušené předměty – zrezivělé mince, zašlá mosazná zrcátka a rozbité nefritové přívěsky – a dokonale tak zamaskoval planoucí záměr, který mu hořel v hrudi.

Zúžil svou pozornost.

Svůj šok skryl za prázdným výrazem. Zdrojem toho oslepujícího energetického pole – té nejsilnější, nejstarobylejší aury na celém tržišti – byla obyčejně vyhlížející dvacetičtyřpalcová keramická váza. Stála pohozená poblíž hromady železných nástrojů. Glazura byla nerovná, malované vzory postrádaly nápaditost. Pro pouhé oko neměla absolutně žádnou historickou hodnotu. Avšak skrz Kaelenovo jedinečné vnímání váza hučela dřímající, zemi otřásající silou.

Za provizorním stolem ho pozoroval prodavač. Starý muž se naklonil dozadu a jeho unavenými rysy prokmitl záblesk zklamání, když si všiml, jak si Kaelen prohlíží tu keramickou vázu. Prodavač přesně věděl, co to je za předmět: soudobá replika. Řemeslné zpracování bylo k smíchu špatné, takže se tím nedal ošidit nikdo s funkčním mozkem. Prodavač chabě doufal, že se na ni mladík nezeptá, děsil se totiž ztráty potenciálního kupce u lepších věcí.

Kaelen lhostejně ukázal prstem na tu ošklivou keramickou schránku. "Jaká je vaše počáteční cena na tomhle?"

Prodavačovi střelily oči. Chamtivost vzplála a přehlušila jeho dřívější váhání. Jestli se tenhle chlap chtěl zeptat, tak by mohl zaplatit. "500 dolarů! Nechám vám to za původní cenu. Mě to stálo 500, když jsem to do sbírky pořídil. Jasně, zpracování je trochu hrubé, ale každý, kdo má vybíravé oko, pozná, že to má charakter!"

Bez jediného slova vyjednávání se Kaelen otočil na podpatku. Dlouhým krokem vyrazil pryč od stánku a z jeho postoje čišel naprostý nezájem.

Prodavače zachvátila panika. Představa, že ztratí takovou výstavní kavku, roztříštila jeho klid. "Hej! Hej! Nechoďte pryč, mladý muži!" křičel a zoufale mával rukama nad stolem. "Proč volíte tak nekonvenční přístup? Aspoň mi dejte protinabídku, se kterou se dá pracovat!"

Několik čumilů procházejících kolem okolních stánků otočilo hlavy. Pohlédli na ošklivou dvacetičtyřpalcovou vázu a zasmáli se, přičemž si mezi sebou šuškali o tom, jak se prodavač snaží oškubat dalšího turistu.

Kaelen se zastavil, přes rameno mu vrhl přezíravý pohled. Mávl rukou s předstíranou netrpělivostí. "80 dolarů! Vezmu si to, jestli jsme domluveni!"

Prodavač sebou fyzicky škubl. Čelist mu šokem spadla z té šíleně nízké nabídky. "80 dolarů?! Nabídl jsem 500 a vy na mě vybalíte 80?! Mladíku, takhle se nesmlouvá!"

"Zajímám se o koupi téhle vázy jen proto, že si myslím, že je dost velká na to, abych v ní mohl skladovat okurky," dodal Kaelen ležérně, s kamenným výrazem a suchým tónem. "Je v pořádku, jestli nechcete udělat obchod. Prostě půjdu o ulici dál a koupím si nějaké menší nádoby."

"Ale cena, kterou jste dal, je příliš nízká," zabručel prodavač a obličej se mu zkrabatil ve zjevném nesouhlasu.

Kaelen pokrčil rameny a dál si udržoval dokonalou fasádu. "Přestože jsem, pokud jde o starožitnosti, pouhý laik, stále poznám, že tohle není nic jiného než zmetek. Tvar je nepravidelný. Barva je čerstvá. Kdyby to nebylo proto, že to můžu použít jako nádobu na okurky, vůbec bych se nenamáhal se na to podívat."

Z okolního davu se ozval smích. Zevlouni se Kaelenovi otevřeně posmívali a ukazovali na předimenzovanou, křiklavou vázu.

"Chce dát okurky do toho kusu haraburdí!" sípal jeden turista.

"To je ale idiot," zamumlal další a kroutil hlavou. "Koupit tak mizernou repliku jen kvůli skladování jídla."

Prodavač zaťal zuby a vycítil, jak dav obrací celou transakci ve veřejný vtip. "Dejme to za 200! 200, a je vaše!"

Kaelen udělal další razantní krok pryč od stánku a tón mu zchladl. "Myslel jsem, že mi dáte slevu, a vy přitom ještě chcete nabídku navýšit? Nechte si to. Můžete si v tom skladovat své vlastní okurky."

Dav vybuchl ještě hlasitějším smíchem.

"Hej! Vraťte se! Vemte si ji! Vemte si ji!" žadonil bezmocně prodavač nakláněje se přes stůl. "Konečná nabídka 80! Ani víc, ani míň!"

"Nemůžete mi dát slevu pár dolarů?" naléhal Kaelen.

"80! Neprodám vám to ani o cent levněji. To to radši rozbiju!" odsekl prodavač netrpělivě.

Kaelen si povzdechl a předstíral zdráhání. Vytáhl peněženku, odpočítal 80 dolarů v hotovosti a plácl s nimi o zaprášený stůl. Popadl těžkou dvacetičtyřpalcovou vázu za krk a zvedl ji do vzduchu. "Do toho by se mohlo vejít tak sto sedmdesát osm uncí okurek," zamumlal nahlas pro uši davu.

Přihlížející se dál pošklebovali, čímž zpečetili Kaelenův status naprostého blázna v jejich očích.

Mezitím se prodavač potají radoval a ruce se mu třásly, když si strkal peníze do kapsy. Právě proměnil osm dolarů za moderní haraburdí v obrovskou ziskovou marži.

Pouze Kaelen odcházel se skrytým úšklebkem. Cítil to intenzivní, nepředstavitelné tajemství, které mu vyzařovalo do boku a jež chránila levná keramická skořápka. Získal cenu.

V okamžiku, kdy Kaelen překročil práh sídla Valeových, se atmosféra změnila z vítězné na nepřátelskou. Skopl si boty, urovnal si úchop na velkou vázu a srovnal si stoh přeložených knih o tradiční medicíně zastrčených pod paží.

Brielle stála uprostřed obývacího pokoje. Držení těla měla strnulé, paže pevně zkřížené na hrudi. Ve chvíli, kdy jí pohled padl na předměty, které Kaelen nesl, obličej se jí zkrabatil do hlubokého, zklamaného zamračení. Vázu ignorovala; její oči se upřely na názvy knih.

"Neříkala jsem ti snad, ať koupíš dvě knihy zaměřené na kosmetiku?!" dožadovala se ostře a její hlas prořízl ztichlý dům.

Kaelen se zastavil a cítil okamžitou tíhu jejího posuzování.

"Proč pořád kupuješ knihy o tradiční medicíně?!" pokračovala Brielle a udělala krok vpřed. "Co to s tebou je? Pořád sníš o tom, že se staneš praktikem tradiční medicíny? Opravdu si upřímně myslíš, že záchrana pana Prestona byla něco víc než jen pouhá klika?"

"Zajímám se spíš o tradiční medicínu," odpověděl Kaelen naprosto přívětivým a nevzrušeným tónem. Věnoval jí drobný, neutrální úsměv a odmítl na její provokaci přistoupit.

Než Brielle stačila vyhrotit konverzaci, vchodové dveře zarachotily. Do místnosti vtrhla Martha a její přítomnost s sebou přinesla dusivou vlnu toxické energie. Právě se vrátila z odpolední pokerové partie, v níž prohrála obrovskou sumu peněz, a tvář měla zalitou rudou barvou zadržovaného vzteku. Její krví podlité oči těkaly po místnosti a hledaly cíl.

Spočívaly přímo na Kaelenovi.

"Brielle ti dala peníze, abys koupil knihy – ne nějaké náhodné harampádí!" zaječela Martha svým pronikavým a skřípavým hlasem. Dupala směrem k němu a namířila pěstěný prst na velkou keramickou vázu v jeho ruce. Z tváře jí čišelo nefalšované znechucení. "Co je to za věc?! Rozbitá váza? Proč jsi to koupil? Ty si snad myslíš, že sereme peníze?!"

Kaelen držel vázu pevně a jeho výraz se nezměnil.

"Ty budižkničemu jeden!" zaječela Martha a spustila na něj svou odpornou zuřivost. Sliny jí létaly od úst, když k němu dorazila. "Umíš akorát rozhazovat rodinné peníze! Nejenže nedokážeš pomoci s nákladem na rodinu, ale ještě mrháš penězi a děláš velké prd! Podívej se na zetě paní Westburyové! Pokaždé během svátků jí dává dárkové karty v hodnotě tisíců dolarů! A ty? Z tebe jsem neměla ještě ani cent!"

Slovní útok se rozléhal od stěn obývacího pokoje. Brielle potichu sledovala a její zamračení se prohloubilo.

Martha divoce gestikulovala k ošklivé dvacetičtyřpalcové váze. "Pěkná? Ty si myslíš, že tenhle hnusný kus odpadu je pěkný?! Pokud mi nedokážeš říct důvod, proč jsi to koupil, tak vypadni z tohohle domu do hajzlu!"

"Řekni mi to, ty bezmozku bezcenná!" vyžadovala naštvaně Martha, až vstoupila přímo do jeho osobního prostoru.

Kaelen neustoupil ani o krok. Marthin zlomyslný, ječící vztek ho nevzrušoval a dál mlčel. Zíral na ni prázdně, z očí se mu nedala vyčíst žádná reakce ani strach. Znal pravdu o ohromném energetickém poli ukrytém uvnitř té keramické schránky, ale neměl v úmyslu jim to vysvětlovat. Nepochopily by to. Nemohly to pochopit.

Jeho absolutní odmítnutí se slovně bránit pouze posloužilo k prohloubení Briellina těžkého zklamání. Podívala se na něj, jak tam stojí – muž svírající v rukou falešnou ošklivou vázu a nepoužitelné lékařské knihy a snášející slovní napadání bez špetky důstojnosti.

V jejích očích teď vypadal čím dál víc jako nula.

Brielle, frustrovaná tím, že Kaelen trvá na tom, že bude žít ve své vlastní iluzorní fantazii o tom, jak je zázračným doktorem a sběratelem starožitností, se k němu otočila zády. Už na něj ani nedokázala snést pohled. Těžkým krokem ustoupila směrem ke schodům, její kroky zaduněly o dřevo. Cestou do ložnice sváděla boj s rostoucím nutkáním zavolat právníkovi, celou situaci legálně urovnat a už se s ním konečně rozvést. Tahle fraška na manželství z ní vysávala život.

Kaelen ignoroval Marthiny nepřetržitě se rozléhající vulgarity, prošel kolem své křičící tchyně a zamířil rovnou do své stísněné ložnice. Tiše za sebou zavřel dveře a odřízl tím to uječené běsnění z obývacího pokoje.

Knihy tradiční medicíny položil na malý psací stůl a velkou keramickou vázu opatrně postavil na podlahu. V okamžiku, kdy ji pustil, ucítil, jak těsné hranice pokoje vyplňuje to hutné, bzučící energetické pole. Byl to pocit syrové, prastaré síly, tak silně odporující tomu levnému, malovanému exteriéru.

Kaelen se před ni posadil na podlahu se zkříženýma nohama. Zavřel oči, vycentroval svůj dech a namířil svou vnitřní energii k předmětu. Potřeboval najít mechanismus, skrytou vrstvu nebo pečeť obsahující artefakt uvnitř.

Minuty se změnily v hodiny. Kaelen podrobil keramickou schránku intenzivnímu a pečlivému pozorování. Svými meridiány prozkoumával každý centimetr glazury a pátral po prasklině nebo slabém bodě v energetickém poli. Stopoval dno, hrdlo a vnitřek.

Nic.

Energie se jeho průzkumu bránila, chovala se jako pevná, neproniknutelná zeď. Skutečný zdroj té zvláštní aury se mu rozluštit nepodařilo. Bylo to, jako by se mu ta laciná keramika sama vysmívala a schovávala tajemství, které bylo pro jeho současnou úroveň kultivace příliš prastaré na to, aby ho rozbil.

Kaelen dlouze vydechl a konečně otevřel oči. Z čela si setřel krůpěj potu. Tlačit na to v tuto chvíli víc nepovede k žádným výsledkům. Vstal a tu enigmatickou vázu nechal nedotčeně stát v matně osvětleném koutě pokoje.

Odpolední slunce zatím vrhalo dlouhé stíny na rušné cesty města Relic City.

Zoufale přes přeplněný trh se starožitnostmi pádil úzkostlivý mladý muž. Vrážel do turistů a povalil malou výlohu s dřevěnými korálky, přičemž ignoroval rozzlobené výkřiky, které se mu nesly za zády. Byl bezvadně oblečen do na míru ušitého tmavošedého obleku a s každým jeho zběsilým krokem mu naleštěné kožené boty vířily špínu a prach. Na čele se mu perlil pot, hruď se mu vzdouvala a očima těkal od jednoho stánku k druhému.

Zabočil za roh a jeho pohled se upřel na konkrétní malý zaprášený stánek.

Bylo to přesně to místo, které před několika hodinami navštívil Kaelen.

Mladík s dřením o zem zastavil. Když zahlédl starého prodavače, jak sedí za stolem a líně počítá svazek bankovek, jeho rozrušená tvář se rozzářila. Na zpocených rysech mu pohrál široký, zoufalý úsměv.

Vyrazil ke stolu, na prodavače zíral a nahlas zajásal.

"Konečně jsem vás našel!"