Evie kráčela chodbou, jako by jí to tu patřilo – nebo to alespoň předstírala dost dobře na to, aby o tom přesvědčila všechny ostatní. Hlavy se otáčely. Oči se rozšiřovaly. V jejích stopách se rozhostilo ticho, po kterém následovaly výbuchy šeptaného smíchu a překvapené lapání po dechu.

Dokonce i Tobin, který se pohyboval svým obvyklým loudavým krokem, se po ní ohlédl tak prudce, že málem zakopl o