Hodiny u postele svítily červeně – 1:00 v noci. Evie ležela na zádech, pořád v džínách a košili, a zírala do stropu. Jejich tašky ležely nedotčené v rohu, tichá připomínka jejich plánu na útěk.

Myšlenky se jí honily hlavou. Stále nemohla uvěřit, že zůstaly prostě jen proto, že jim to Martha řekla. Každý instinkt v ní jí velel utéct, dostat se od sídla co nejdál. Ale Martha měla pravdu – neměly žád