Eviiny oči zůstaly upřené na zavřené dveře, při každém zavrzání starého dřeva sebou trhla. Tlumené výkřiky a dávky ze zbraní venku vyvolávaly v jejích pocuchaných nervech další a další záchvěvy děsu. Pevně se kousla do rtu, aby se donutila zůstat potichu, ačkoli se jí po tvářích koulely slzy.

„Prosím,“ zašeptala třesoucím se hlasem do prázdna.

Mezitím se v hlavní části sídla, kde byl neustálý ruch