Darius přecházel po hradě.

Slunce zapadlo už před hodinami, ale Darius stál u velkého okna své honosné pracovny a hleděl ven na třpytící se hvězdy, které posévaly noční oblohu. Hrad byl skutečným palácem pro boha, ale pro srdce ve zmatku představoval vězení.

Dariovy myšlenky byly jako spletitá pavučina, jejíž každé vlákno vedlo ke stejnému jménu: Cassia. Její smích a nenucená elegance, s jakou pr