Polkla jsem a snažila se co nejvíc uklidnit. „Já bych... já bych měl jít, abych ti dopřál trochu prostoru,“ řekl tiše. „Ale chci, abys věděla, že bych nikdy neudělal nic, čím bych ti vědomě ublížil,“ dodal a zněl upřímně zkroušeně, než opustil pokoj.

Když za sebou zavřel dveře, zhluboka jsem si povzdechla. Jak bych vůbec v jakémkoli vesmíru mohla tvrdit, že to nemám v hlavě úplně v prdeli? Cítila