Zůstala jsem zticha, nevěděla jsem, jestli je moudré se ozvat, nebo ne.

„Tomu se mi ani nechce věřit,“ řekl se suchým smíchem a vyšel ze šatny, přičemž se ze všech sil snažil, aby se mě nedotkl, jako bych byla nakažená morem. Pokaždé, když jsem si myslela, že už se mi srdce nemůže víc zlomit, stalo se to. „Myslím...“ vydechl a dlouze a zpytavě se na mě podíval.

„Nemyslím si, že nám to bude fungova