Znehybněla jsem.

Inkoust byl výrazný, slova hluboce vyrytá, jako by autorka tlačila na pero příliš silně, jako by se chtěla ujistit, že ten, kdo tohle najde, to bude vědět. Na špičce tahu byla krev.

Vyjekla jsem.

Nedalo se nic dělat.

Žádná naděje.

Žádný lék.

V hrdle se mi vytvořil knedlík, když jsem zírala na ta slova a ticho knihovny na mě doléhalo ze všech stran.

Snažila se.

Ať to byl kdokoli,