Přikrčila jsem se.

Krev mi bušila v uších. Viděl mě?

Čekala jsem a sotva dýchala.

Pak jsem se odplížila zpátky k oknu a dvěma prsty nadzvedla závěs.

Pryč.

Popadla jsem svůj plášť a dýku, tiše odemkla dveře a vyklouzla na chodbu.

Někde v patře se rozléhaly hlasy — smích, možná některého ze strážných. Znovu jsem se kradla po schodech dolů, tentokrát jsem se držela těsně u zdí.

Postranní dveře, které