Spala jsem? Ne. Nespala.

Měla jsem strach, že mě někdo zabije ve spánku. Nebo ještě hůř, že se probudím a uvidím Vesperu, jak nade mnou stojí s nožem v ruce a spokojeným úsměvem na tváři.

Vyvalila jsem se z postele za úsvitu, tělo ztuhlé, hlava mi třeštila vyčerpáním. Komnata, kterou nám přidělili, byla stísněná a ponurá, sotva osvětlená brzkým ranním sluncem pronikajícím úzkými štěrbinami v kamen