Na tváři mu pohrával slabý úsměv, z takových, jaké mi vůbec... ale vůbec nesedly.

Nebyl krutý. Ani laskavý. Jen nebezpečný.

Líně si překřížil paže přes širokou hruď, jeho ostré jantarové oči se zableskly něčím, co se až příliš blížilo pobavení.

"Povečeř se mnou," řekl ležérně, jako by mě právě nepřistihl při odposlouchávání. Jako by to bylo normální. Jako by to bylo v pořádku.

Zamrkala jsem. "Já?"