„Kdo je tam?“ zavolala jsem hlasem, který nepřesáhl úroveň šepotu, ale v nepřirozeném tichu lesa jako by se rozlehl jako výkřik.

Šustění ustalo.

Na okamžik bylo všechno naprosto tiché, až na to, jak mi v uších duněl vlastní tep.

Přitiskla jsem se silněji k hrubé kůře dubu, přes tenkou látku mé roztrhané noční košile se mi do zad zarývaly třísky.

Bosé nohy jsem měla od studené lesní půdy zkřehlé